Rozhovor s venezuelským uprchlíkem: Jak se tam teď žije

…pokračování předešlého článku

On: A ty? Co děláš? Studuješ?

: Jojo. Politologii Latinské Ameriky.

On: Wow! Politologie! To jsem taky chtěl studovat… Ale tu univerzitu zavřeli…

Angel Falls

Na bogotské ulici jsem si vyhlídla 2 venezuelské kluky v mém věku. V Kolumbii se živí prodáváním empanadas Venezolanas. Stojí u rušné cesty a mají na sobě uvázaný chladící box. Jedna empanada, což je usmažené těsto a v něm maso, stojí 8 korun. Z toho platí ubytování, jídlo, a ještě posílají peníze domů do Venezuely zbytku rodiny.

Většina Kolumbijců je k venezuelským imigrantům empatická. Už jen proto, že Kolumbijci byli v minulosti ti, kteří migrovali do Venezuely za lepším, když na tom byla Kolumbie ekonomicky špatně a zuřila tu válka mezi guerillami a státem. Čas od času se k nim i tak někteří Kolumbijci chovají nedůstojně. A je pro ně mnohem těžší najít si práci.

Los Roques

„Když jsem do Kolumbie přijel, na plné regály v obchodech jsem koukal s otevřenou pusou. Taky na to, že jsou všechny obchody otevřené a fungují. Hodně mě tu taky překvapilo, že tu chodí lidi s vytáhnutým mobilem po ulici. Nebo že vůbec vyjdou ven po 8 večer. Ve Venezuele by se to stát nemohlo kvůli obrovské kriminalitě. Hrozně moc lidí má zbraně. Sice nejsou obchody se zbraněmi, ale úplně každý si je může lehce obstarat.“

„U nás existuje i mafie, která má čím dál tím větší sílu. Dokonce existují i vězení, které mají vlastně pod svojí nadvládou ti vězni a dělají si tam naprosto, co chtějí. Vodí si tam prostitutky, ženy, rodinu, mají zbraně a nechají si vybudovat i bazén nebo diskotéku. Ti, kteří tomu tam velí, vybírají od ostatních „vacunas“, což jsou vlastně takové interní daně.  Můj švagr se s placením „vacunas“ jednou zpozdil o 2 dny a prostřelili mu dlaň… O Dva dny!“

Mount Roraima

„Mafie samozřejmě operuje i venku z vězení. Když máte obchod na jejich území, taky jim něco musíte platit. Mně takhle zabili dědečka.“

Internet ve Venezuele fungoval docela dobře. Ale v posledních letech se to dost zhoršilo, protože se začaly krást kabely, které internet vedou, protože v sobě mají měď, která se dá prodat.

 „Tady se platí až po koupi. Ve Venezuele se vždy musí zaplatit před tím, protože je možné, že terminál na karty nebude fungovat. Často se stává, že ten proces trvá třeba i 2 hodiny. Vzhledem k té gigantické inflaci už skoro neexistují bankovky. Všechno se musí platit kartou. Z bankomatu se dá vybrat částka, která nevystačí na víc než na 2 lístky na autobus. A vždycky jsou u bankomatů obrovské fronty a dost se stává, že tam už nezbydou peníze.“

Choroni

„Někteří hotovost nelegálně prodávají. Když vás policisté chytnou s větším obnosem peněz, můžete za to jít do vězení. Stejně tak jako když vás chytnou s kanystrem nafty. Je tam totiž možnost, že ho jedete přeprodat do Kolumbie. Ve Venezuele je totiž všechno drahé a nedostupné až na ropu. Té se za jeden dolar dá 400.000 litrů (informace z 9.4.2018). Za to pro pečivo se musí zajít do 10 pekáren, aby aspoň jedna z nich nějaké pečivo na prodej měla. Většina podnikatelů už to vzdala a obchod zavřeli.“

„Ve Venezuele je hlad. Já sám jsem strašně moc zhubl. Nevím kolik, nemám váhu… Tam už nejsou vidět vůbec tlustí lidé. Vlastně Maduro je dost obtloustlý.  Hlad ve Venezuele má dokonce i jméno. Říkáme mu Madurova dieta… Za restauracemi jsou fronty lidí, kteří čekají na zbytky. Když jsem ještě chodil pomáhat lidem do jejich domovů, setkal jsem se s případy, kdy jsme někam došli v 5 večer a ta rodina pořád ještě nejedla.“

Další fakt, který situaci v zemi moc nepomáhá, je nová venezuelská generace, která si zvykla, že velkou část svého majetku dostanou darem. Chávez i Maduro si totiž získávali volební hlasy dary před volbami. Ať šlo o jídlo, o byt nebo o koncert známé skupiny Calle 13, který bych pro Venezuelany zadarmo. Teď už ale nic nedostávají a neví, co se sebou. Hodně z nich začne krást.

Do školy děti teď chodí jen 4 dny v týdnu. Velmi často jsou tam ale bez učitele, protože učiteli se finančně nevyplatí do školy jet. Kdyby tam jezdil každý den, zaplatit by za transport víc, než vydělá.

Vojáci na nižších pozicích nejsou moc dobře placeni, ale pořád mají na koupi jídla a na přežití (na rozdíl od většiny ostatních profesí). Vojáci na vysokých pozicích mají platy a benefity astronomické. Stejně tak si ještě většina přivydělává na nelegálních úplatcích a korupcí. Vojáci někdy vlezou do nějakého domu a ukradnou tam nějaké věci jako sejfy nebo třeba mikrovlnky.

Medanos de Coro Desert

Vůbec se mi nechce věřit, že je možné za tak relativně krátkou dobu takhle zruinovat zemi. Ještě víc mi nejde na mysl, že ta země je jedna z těch, která měla jako jedna z prvních v Latinské Americe docela dobré zkušenosti s demokracií a je to jeden z nejbohatších států v regionu co se nerostného bohatství týče. A ještě k tomu skrývá tolik nádherných přírodních krás (fotky těchto úkazů jste mohli vidět během čtení tohoto článku).

Reklamy

Rozhovor s venezuelským uprchlíkem: Jaké to je ve vězení

Situaci Venezuely už jsem sledovala roky. Jednou jsem omylem asi 2 hodiny sledovala přímý přenos jednoho z krvavých protestů proti vládě a pak se mi o tom 2 dny zdálo. Jela jsem do Kolumbie, protože jsem do Venezuely nemohla. Můj plán byl pomáhat tu v organizacích, které se starají o uprchlé Venezuelany. Žádná mě ale nechtěla, jak jsem se rozhodla sbírat uprchlíky na ulici. Nebylo to nijak obtížné, protože jsou všude; prodávají na ulici venezuelská jídla či ručně dělané šperky, rapují nebo jen mluví v autobusech o své situaci nebo prostě normálně pracují třeba v baru nebo v domově důchodců.

Venezuela je nádherná a bohatá země, která skrývá nepřeberné množství dech beroucích přírodních úkazů, krásných vesniček a úžasné kultury. Bohužel ale teď tyto k

Já jsem si vyhlídla dva mladé muže, kteří v Bogotě prodávali Venezuelské empanady. Byli to kamarádi, kteří se znali od dětství. Jeden emigroval před 11 měsíci a druhý teprve asi týden před tím, než jsem se s nimi seznámila. Ten strávil i 15 dní ve vězení.

Do vězení se dostal proto, že vedl skupinu 40 studentů během jednoho protivládního protestu. Proti nim vystoupilo asi 30 ozbrojených vojáků. Jeho a pár dalších vzali do vězení. „Cela byla velká tak 5 na 4 metrů a bylo nás tam 42. Museli jsme spát ve stoje. Někdy jsme spali v sedě, ale museli jsme se v pravidelných intervalech střídat. Nebylo to vlastně vězení, ale vojenská základna. Nedávali nám žádné jídlo, ale mně naštěstí nosili kamarádi ze strany jídlo. To jsem dával i ostatním, takže jsem si vybudoval v cele takové lepší postavení a důvěru, a proto mě nechávali spát i na zemi. Když mi tam kamarádi přinesli jídlo, strážníci si vždycky velkou část vzali. Rodinu jsem mohl vidět jen v neděli a to jen 2 osoby na 10 minut. Obecně se k nám chovali jako k psům.“

„Uvalili na mě šest různých obvinění, které si vymysleli. Pak mi dali na vybranou – buď se ke všemu přiznám a budu 54 dnů v domácím vězení, zaplatím pokutu a pak budu v podmínce, nebo budu čekat na soud. Jenže někteří lidi na soud čekají klidně i 3 roky. Opravdu jsem nechtěl, ale nakonec jsem se ke všemu přiznal, i když jsem věděl, že to není pravda.“

Když jsem s ním mluvila, ještě měl být 3 měsíce v podmínce, během čehož se měl každý měsíc ohlásit na policejní stanici. Mohl chybět 2x a samozřejmě nemohl odjet ze země. „Mám to spočítané, že mezi tím, co budu v Kolumbii, tak se tam 2x neohlásím a ten poslední měsíc tam přijedu. Nikdo neví, kde jsem.“

„Potom, co jsem se vrátil z vězení jsem nemohl spát. Bylo to příšerné. Teď už je to lepší, ale vzpomínám si, že jednou jsem usnul na gauči a kamarád mě ze srandy vzbudil a já jsem si myslel, že jsem pořád ve vězení a že mě budí, abych uvolnil místo na spaní dalšímu. A začal jsem brečet.“

Protestuje se pořád ve Venezuele? „Protestovalo se dříve. Teď už ne. Většina opozitorů emigrovala, nebo jsou ve vězení nebo dostali strach. Při jednom protestu jsem viděl, jak postřelili mého kamaráda. Skoro nikdy nestřílí normálními kulkami, ale takovými jakoby kuličkami. Kamarád jednou dostal do batohu, ten ho asi zachránil. Pokud dostanete touto kuličkou do nechráněného těla (hlavně do hlavy nebo do krku), tak to nepřežijete. Při těch protestech umřelo hodně mladých lidí.“

Na tento rozhovor jsme se sešli na ulici, tam kde prodávali. Začala být zima a já si chtěla někam sednout. Nejblíž byl McDonalds. Když jsme tam vlezli, bylo na nich vidět, že se tam necítili dobře. Najednou jsem v kontrastu s ostatními čistými hezky oblečenými lidmi viděla, že oni vlastně mají takové špinavé staré oblečení a že asi dlouho v žádném McDonalds možná ani nikde jinde nebyli. Pozvala jsem se na hranolky a na zmrzlinu a oni se ani nesnažili to odmítnout, jak bych v Latinské Americe od mužů čekala. Se zmrzlinou vypadali moc šťastně. Vevnitř se po nás taky koukali. Asi jim bylo divný, co dělá docela dobře oblečená bílá holka s nedobře oblečenými prodavači.

Byli v mém věku. Bývali taky střední třída. Měli koníčky a sny. A najednou seděli v McDonaldu a lidi na ně koukali s lehkým opovržením. Já si uvědomila, že tohle by klidně mohl být i můj život. Život každého z nás. A není to naše chyba. Možná za to bude moct válka, možná bláznivý prezident, možná klimatické podmínky… Každý z nás může spadnout na dno. A dokud tam nejsme a daří se nám dobře, měli bychom pomáhat těm, kteří už tam jsou. Zítra to třeba budete vy.

…pokračování rozhovoru za 3 dny

Neberte drogy, ničíte tím nevinné lidi

Výsledek obrázku pro farc drogas muertosV Kolumbii byly doby (doufejme, že už nejsou), kdy guerilly (partyzáni) kromě zabíjení a unášení lidí i strkaly bomby, kam se jim zachtělo. Kvůli tomu se třeba tady i teď v nákupních centrech koukají do kufrů aut a u vstupu jsou psi, kteří vyčuchávají střelný prach.

Guerilla byla třeba i Fidelova strana před tím, než svrhl Batistův režim a stal se prezidentem na Kubě. Většinou se jednalo o levicově smýšlející lidi, jejichž myšlenky byly potlačovány, a museli tak jednat v ilegalitě. Jejich cíl byl tedy dostat se do politiky a změnit svět k lepšímu. To by znamenalo, že legalizováním levice a vytvořením demokratického systému, kde může být zvolen kdokoli, by tyto skupiny ztratily cíl. Bohužel se začaly živit obchodem s drogami, takže původní cíl se vytratil a přišel nový: peníze z pašování drog.

Kolumbie i ostatní země se snaží s tímto problémem bojovat, ale nejen kvůli obrovské korupci a moci narco-lidí se to moc nedaří. I když v porovnání s dobou před 20 lety je to obrovský krok dopředu.

Související obrázekBohužel Evropa a USA jsou pro kokain velmi vděčný trh, který z jeho pašování dělá skvělý byznys.  Pro místní je lehčí pěstovat koku (ze které se kokain dělá) než třeba brambory, protože je to takový levný plevel. Dostanou nějaké peníze od kartelu/guerilly a dokud jim nezastřelí půl rodiny, jsou docela spokojení. Někdy pěstovat koku nechtějí, ale kartel/guerilla je přinutí.

V Kolumbii tyto skupiny ovládají ještě pořád docela velkou část Kolumbie (hlavně jihozápad), tudíž lidé se musí podřizovat jim, jelikož stát ani jeho zákony tam nemají žádnou moc. Takže právě dochází k tomu, že jim lidé musí platit jakoby daně a dále cokoli, co si usmyslí. Když by tam zákony platily, nesplnění například placení daní by znamenalo pokutu, soud a možná vězení. Když tam zákony neplatí, může to znamenat cokoli: od prostřelení ruky, přes znásilnění dcery, po prostou vraždu.

A kdo to podporuje? Všichni, co nelegální drogy berou. Kdyby nebyla tak velká poptávka, tak se cena i produkce sníží, výnosy nebudou tak mastné a třeba se tito šikovní úlisní lidé pracující v drogovém průmyslu obrátí na legální práci, ve které budou opravdu dobří a přinesou něco státu i společnosti. Třeba i poprvé v životě budou platit daně.

Co z toho plyne? Neberte drogy. Je mi jedno vaše zdraví, vaše rodinné vztahy, vaše cokoli. Klidně si umřete. Jde mi o ty lidi, kteří stojí úplně na začátku tohoto procesu a nemají moc na výběr na rozdíl od vás. Ti lidi, kterých bydlí v jedné místnosti 20 a není jich tam 22 jen protože 2 byli zastřeleni bohatými lidmi se zbraněmi. Tihle lidi, kteří trpí, abyste vy mohli zažít chvíli zábavy. Až si budete zase někde natěšeně kupovat kokain, tak si na tohle vzpomeňte.

Deset kolumbijských poznatků

  1. Neustále se mě někdo ptá jak se mám a často chce vědět odpověď, nebo odpoví mně, když se jeho zeptám, jak se má on. Často prostě potřebuju odejít, a tak řeknu jen Hola a odcházím mezi tím, co se mě ptá, jak se mám. A cítím se hrozně nezdvořile, i když si myslím, že je to v pořádku.
  2. Pozdrav ale není jediný větší small talk. Rozloučení je to samé. Na shledanou, měj se pěkně, ať si odpočineš, uvidíme se zítra! Takhle vypadá každý den, když odcházím z budovy ambasády a recepční mi vrací občanku. Ještě k tomu mě osloví mi niña, což znamená „moje holčičko“. Taky mi cizí ženy už řekly mi amor (moje lásko), mi reina (moje královno) nebo señora (paní).
  3. Bůh a Ježíš (<3) je v Kolumbii všude přítomný, takže na otázku jak se máš někdy odpoví: „Bien, gracias a dios“ (Dobře, díky bohu). Často je na stáncích na ulici napsané něco ve smyslu, že bůh je mocný a že nám všem dává požehnání.
  4. IMG_1041.JPGI přes moji dobrou úroveň španělštiny se někdy dostanu do situací, kdy jsem velmi zmatená. Jako když mi máma (zase bydlím u rodiny) řekla „Jsem si tě představovala jinak. Myslela jsem, že budeš mona.“ Mona pro mě znamená 2 věci: opice nebo hezká. Ani jedna mi moc nezapadalo do kontextu. Nebo jsem aspoň doufala, že ne. Nakonec se zjistilo, že mono v kolumbijštině znamená bílý (blonďaté vlasy, bílá pleť). Vzhledem k tomu, že mi děti ve škole říkali „cikáne“ (jednou dokonce i černoško), tak kolumbijská mona tedy opravdu nejsem.
  5. Kolumbijci mají milion druhů hudby a všechno to poslouchají. Kromě reggaetonu a salsy poslouchají a tancují vallenato, cumbiu nebo champetu. Všichni se ihned vlní do rytmu a zpívají. A je jim jedno, jestli jsou v krámu a pracují, nebo jestli jsou uklízečka na ambasádě nebo člověk mačkající se v autobusu. Všude hraje hudba, a když ne, tak si rádi pustí hudbu nahlas z mobilu. Nebo si nahlas pouští videa nebo hlasové zprávy na whatsappu. V Čechách je tohle jedno z nejvíc nesnášeníhodného chování. Taky si pořád volají. Jsou neustále na telefonu, mají sluchátka a nahlas do nich řvou.
  6. Pro Čecha pak další nepochopitelná věc: Nejsou tu ani Vietnamci ani Číňani. Takže už mám naplánované, že hned druhý den v ČR (po máminé zelňačce) půjdu do vietnamský restaurace!
  7. Další věc, která je těžko skousnutelná je pojetí peřin. Jak jsem psala, v Bogotě docela zima. V mém pokoji je strašná zima, protože mi tam nikdy nesvítí slunce. Místo klasické české peřiny mám sérii dek, které leží na sobě. Moje postel obsahuje: 1) tenounké prostěradlo na matraci, 2) tenounké prostěradlo, které se pere každý týden a které mě má chránit od doteku ostatních dek, 3) docela tlustá chlupatá deka, která se zatím neprala a vypadá docela jetě, 4) další docela tlustá chlupatá deka, která se zatím neprala a vypadá docela jetě, 5) poslední deka, která je hezčí, oboustranná a není chlupatá a je to ta vrchní, na kterou se kouká. Nevím, jak na tom spí ostatní, ale já se hned po první noci probudím obmotaná jednou z dek no. 3 nebo 4 a ostatní mám u nohou. Takže systém praní jen prostěradla, kterého bych se měla dotýkat, rozhodně nefunguje. Nejsem ani schopná to hezky ustlat, tak jsem ráda, že nám 2x týdně chodí uklízečka, která ustele, takže aspoň jednu noc můžu spát pod všemi vrstvami tak, jak to asi bylo myšlené.
  8. Všichni tu patrně mají kreditní karty a na naše debetní koukají jak na zjevení. Ještě více se diví, když oběd (150 kč) nechci kartou zaplatit ve 3 splátkách (50kč teď, 50kč v srpnu a 50kč v září).
  9. V mém sousedství jezdí auto, které v 5 hodin večer rozváží psy do jejich domovů. Páníčci, kteří chodí do práce a nemají na své pejsky čas během dne, si můžou zaplatit psí školku. Ráno psa strčí do auta, to ho odveze na velké prostranství, kde si hraje s ostatními psy, a večer se vrátí k rodičům. Úžasný systém.
  10. Všude, kde je tráva, jsou cedule, které prosí páníčky, aby sbírali psí exkrementy. Na třech metrech čtverečních jsou 2 koše a 3 cedule. A kousek vedle leží plastový sáček pečlivě opřený o strom s psím bobkem. Prý když sečou trávník, dávají trávu do plastových pytlů, které nechávají u silnice pro popeláře, a ti zahradníci tam dávají i ty pytlíky s bobky, které tam najdou. Na hodně místech koše nejsou vzhledem ke strachu z bomby tam umístěné. O bombách příště!

Prostitutas, fútbol y autobuses

Šla jsem na hodinu salsy. Mělo to být na rohu nějaké ulice. Hned jak jsem přicházela na křižovatku, viděla jsem to taneční studio. Akorát že to bylo jiné tančení studio, ze kterého mě poslali naproti. Přešla jsem křižovatku, vylezla do druhého patra a chodila tam kolem hrozně moc dveří, které se někdy otevřely a vykoukla z nich hlava a pak se zase zavřely. „To vypadá jako kasino“, řekla jsem si a obešla to celý, abych si byla jistá, že to tam opravdu někde není. Když jsem přicházela na konec toho balkónu s dveřmi, zase se otevíraly a v posledních dveřích se mě zeptaly, co hledám. Rozhlédla jsem se a zjistila, že koukám do takové extrémně malé chodbičky, ve které sedělo 6 slečen na lavičce. Docela pěkných a hodně málo oblečených. Zmateně jsem vykoktala, že hledám taneční studio. Moc milá slečna nejvíc na kraji mi řekla, že teda neví, ale že možná naproti. Takhle vypadala moje historicky první konverzace s prostitutkou. Bylo jich tam opravdu strašně moc. Neumím si představit, jak bych si měla jednu vybrat. Vůbec nechápu, jak to funguje.

Salsu jsem nakonec našla. Jak jsem tady vysoká (165 cm), tak jsem si vedle ostatních Kolumbijců a Kolumbijek na hodině přišla v zrcadle jako velký pavouk sekáč. Na stropě byla výzdoba reklamních vlaječek států, které se účastnily právě probíhajícího mistrovství světa ve fotbalu.

Výsledek obrázku pro vlajka kolumbiePro celou Latinskou Ameriku je to obrovský svátek a všichni to strašně moc prožívají. V můj druhý den v Bogotě zrovna hrála Kolumbie s Anglií. Celý den byli na ulici lidi v trikách kolumbijské reprezentace, někdy měli vuvuzely. Na zápasy se koukalo všude v restauracích i v kancelářích. Na náměstích byly plátna, kde zápasy pouštěli. A po finále se mě cizí lidi ptali, jestli je Česko blízko Chorvatska.

Pár dní na to jsem zkusila jet autobusem. Pěšky by mi cesta domů trvala 20 minut, ale chtěla jsem zjistit, jak funguje MHD. Našla jsem si na googlu, jak mám jet, a vydala se hledat zastávku. To začalo trochu pršet. Všichni vytáhli deštníky a já si říkala, že jsou snad z cukru, že moc neprší, pfff. V tom začalo pršet příšerně a já byla celá mokrá. A nevěděla jsem, jakým směrem jet. Žádné jízdní řády na zastávkách neexistují, takže jsem se zeptala pána, který nevěděl, a pak jiného, který mi řekl, že musím na druhou stranu. Přešla jsem rušnou ulici a už pršelo jen trochu. Čekala jsem asi 15 min na ten můj bus. Řidič mi řekl, že tam nejede. Tak jsem naštvaně přešla silnici, ale naštěstí jelo to samé číslo ve druhém směru. Pán mi ale nezastavil.

To už jsem začala brečet a byla velmi nešťastná. Za 15 minut přijel další, tak jsem se zeptala, jestli jede tam, kam chci, a on řekl, že ne. To už jsem se chtěla zabít. Zase jsem přešla ulici a stopla jsem si to samé číslo autobusu a jela plus mínus tam, kde bydlím. Mezi tím se udělala docela slušná zácpa. Jeli jsme krokem. A bus mě dovezl jen do půlky cesty, pak jsem musela pěšky. To byla první zkušenost s autobusem.

Druhá byla o trochu úspěšnější. Jela jsem do historického centra. Nejdřív jsem se na cestě ztratila, protože mě něco strašně mate na Bogotských ulicích a nechci na nich moc vytahovat mobil. Moje strategie je ptát se jiných lidí a nutit je vytáhnout vlastní mobil.

Výsledek obrázku pro autobus provisional bogotaBogota nemá metro. Má jen autobusy, které jsou „provizorní“ už asi milion let a já je považuju za nejvýznamnější příčinu smogu. Vchází se předními dveřmi, kde je turniket, ke kterému se musí přiložit Bogotská opencard. Tím se projde dál do vozu. Ve špičce se dál do vozu neprojde, protože je autobus naprosto plný a nevejde se tam absolutně nikdo. Jednou jsem stála hned za turniketem několik stanic a lidi, co šli po mně, stáli před turniketem na schodech. Nikdo jiný se nevešel, takže lidi na zastávce naštvaně čekali na další. Když jsem u turniketu, musím se pak včas prodrat lidma, kteří mi neuhnou, k nějakým dveřím a doufat, že se otevřou. Samozřejmě nelze počítat s tím, že by mě někdo nechal vystoupit. Všechno je na bázi prodírání.

Jednou jsem stála celou cestu u dveří a asi na druhé zastávce nějaký rebel trhnutím otevřel prostřední dveře a vlezl do autobusu bez placení spolu s dalšími několika lidmi, kteří ho následovali. Nějaká slečna ohradila a říkala „Eso no está bien“ (tohle není správné) a že musí čekat jako ostatní, nebo ať teda aspoň zaplatí. K ní se přidalo ještě pár lidí, ale žádný efekt to nemělo. Já jsem buď nečekala žádnou reakci ostatních nebo nějakou více dramatickou. Ale byla to taková klidná diskuze vlastně.

Já se v autobusu snažím nevytahovat mobil, ale všichni ostatní tam na mobilu jsou. Je hodně historek, kdy lidi stojí u dveří s mobilem v ruce, a vcházející člověk mu ho vytrhne z ruky a uteče.

V autobuse si samozřejmě někdo pouštěl hudbu, ostatní telefonovali, někteří spali ve stoje a někteří si pouštěli videa. No… člověk se tam tedy opravdu nenudí!

Cartagena: Ta nechutnější část (2/2)

…pokračování předešlého článku.

Ráno jsme se vyprostily z houpacích sítí a šly si ulovit snídani, což byly 2 manga, o které jsme musely bojovat s mouchami. Vykoupaly jsme se v moři, daly si pizzu, pokecaly s extrémně příjemným pánem od pizzy a jely rovnou do Cartageny. Na pláži si nás odchytl nějaký neoficiální taxista neplatící daně, který řekl, že nás odveze za málo peněz, když najde ještě 2 lidi, kteří pojedou s námi. Tak jsme čekaly a čekaly (během toho jsme pozorovaly pána, který vyhodil plastový pytlík na zem), ale nakonec jsme jely na motorce na zastávku, kde jsme se přesunuly do autobusu. Autobus byl narvaný, tak jsme nabídly stojícímu pánovi, ať si na nás může dát batoh. Na křižovatce jsme viděly pána, který myl motorky, ale nic za to nechtěl.

Večer jsme chtěly jít na party, ale moje tělo asi vědělo, že se něco chystá, takže se mi neuvěřitelným způsobem zavíraly oči a já musela jít spát na 3 patro na palandě v pokoji pro 9. Ještě jsem z nevysvětlitelných důvodů měla puchýře na prstech u nohou, takže jsem stěží chodila.

Další den jsme se procházely po městě. Má tu pěknou historickou část, potom jednu super turistickou s obrovskými vysokými hotely a pak takovou tu klasickou kolumbijskou (špinavou a spíš chudou).

Všude jsou lidi, kteří něco prodávají. Někdy mají na hlavně 30 klobouků, někdy lavor s ovocem. Často nosí chladící boxy s jídlem nebo pitím. My jsme v 11 dopoledne chtěly k procházce pivo, ale nikdo neměl. Pak ale jeden ochotně nabídl, že nám jedno sežene. My mu řekly, že ne, a šly do parku koukat se na knížky (Kundera je všude). Za chvíli na nás někdo syčí. To byl ten pán a říká, že má to pivo. Vypadá nervózně. Šokovaně jsme trochu usmlouvaly cenu a řekly si ještě o jedno. Tak pán řekl, že za námi přijde s tím druhým. Vedle cvičili vojáci. Stejně tak jako ve filmech běželi a u toho zpívali (takovéto opakování), akorát že skoro všichni měli na sobě jeany. Už jsme chtěly z parku odejít, když v tom jsme asi viděly toho pána (všichni nám přijdou stejní, tak jsme doufaly, že to bude on). Vyšly jsme z parku a tam na nás čekal a vysvětlil, že oni do parku nesmí, protože tam mají zakázáno prodávat. Taky jsem postupem času zjistily, že prodávat pivo je asi taky nelegální a jen ti největší frajeři si risknou je prodávat. Jeden takový frajer nám pak prodal ještě jeden pár.

Zakončily jsme to obědem s limonádou, který bych teď nejradši vynechala, protože ho asi nejvíc viním z toho, že už trávím sedmý den v posteli. Po obědě už jsem si hooodně přála dojít na hostel. Zakončila jsem to vyzvracením černého uhlí a oběda, což jsem zapila smectou. Rozloučila jsem se a odjela na letiště. Po tom, co jsem na letišti zvracela po druhé, jsem zjistila, že jsem si spletla čas a že letadlo odjíždí o hodinu později.

Upozornění: Následující 2 odstavce obsahují lehce detailní a docela odporné informace.

Když se začalo volat do letadla, řekla jsem letuškám svůj problém a ony mě přesunuly blíž k záchodům. Vypadaly, že už to znají. Byla jsem asi 4 řady od záchodu, ale i tak mi to přišlo docela dost. Přežila jsem vzlet, let, dokonce jsem i chvíli spala. Už jsem si myslela, že jsem vyhrála a najednou se ozvalo, že přistáváme a že se nesmí chodit na záchod. Kdy jindy bych chtěla jít zvracet. Ale vůbec jsem nevěděla, jestli třeba nezkazím celé přístání (kamaráda pilot mi poté potvrdil, že je možné, že by ho museli opozdit), jestli si kvůli mně nebudou muset nějak obře zaletět nebo jestli vůbec bude ten záchod otevřený, takže jsem zůstala sedět. Moje břicho se hýbalo tak, že by to jakákoli břišní tanečnice určitě mohla obdivovat, ale naštěstí jsem toho v sobě moc neměla, tak jsem to udržela.

Na letišti jsem nastoupila do taxi, které taky rozhodně neplatilo daně. Jela jsem ještě s nějakým klukem, co jel podobným směrem. Když vystoupil, řekla jsem paní řidičce, že se necítím úplně dobře a že je možný, že na ní zakřičím, aby zastavila u krajnice. Ona byla strašně milá a ochotná. Otevřela mi okýnko, ale za chvíli ho zase zavřela, protože to prý bylo trochu nebezpečné (byla jedna v noci). Pak mě pobídla, abych se nebála a vyzvracela se z okýnka. Už to na mě šlo, tak jsem to nějak zvládala, než zastavila, pak jsem elegantně otevřela dveře a pořád zapásaná se vyklonila a zvracela. Jen fakt v málo okamžicích jsem si přišla tak nechutně. Pak už jsem se cítila fakt dobře, tak jsem si mohla s paní pokecat. Ona mi ještě zastavila u dvou obchodů, abych si koupila vodu a něco na žaludek. Fakt zlato!

Dojela jsem se strašně spálenými rameny, puchýři na prstech u nohou, bolestí zad, milionem štípanců bůh ví od čeho a vyzvracená z podoby!

Od té doby jsem doma, sedím na posteli nebo spím. Taky jsem si poprvé v životě sama vyprala oblečení v pračce a nakrájela ananas, po kterém se mi vůbec neudělalo tak dobře, jako to psali na internetu. A udělala jablečné pyré, po kterém to vypadá, že je mi relativně dobře. Teď už to mám týden. Zhubla jsem asi 50 kg. Třeba někdy napíšu i o zkušenosti z pohotovosti…

Cartagena: 30°C, 0 AMSL (1/2)

Po deseti dnech v Bogotě jsem se rozhodla, že je čas odjet pryč. Nejlépe do tepla. A nejlépe někam, kde potkám jednu ze svých nejlepších českých kamarádek. Ta byla právě v Cartageně [Kartachena], které se nachází u moře, je tam strašné teplo a je hodně turistické. Letadlem je to hodina a čtvrt, autobusem někdo kolem dne jízdy.

Řidič mě dovezl na letiště, kde jsem zaplatila 33 000 COP (250 CZK) za pokutu za neudělání check-inu, pak jsem prolezla ke kontrolám u národních letů (ty v ČR snad ani nemáme) a hned jsem chtěla z batohu vyndávat evropsky zabalené tekutiny v průhledném igelitovém sáčku a větší elektroniku, ale příjemná paní mi řekla, že nemusím. Tohle mi zlepšilo den asi tak o 33 000 %! Hala byla velmi malá s pár vchody, pár předraženými obchody a pánem, co dělal porcorn.

Když se začalo volat do letadla, volalo se podle zadních řad: Nejdříve ti, co sedí v posledních deseti, pak ti v předposledních deseti etc. Tohle je extrémně chytrý nápad a absolutně nechápu, proč se tohle nedělá vždycky. Pak nemusí celé letadlo čekat 10 minut za někým, kdo si ve 4 A musí zrovna dát kufr nahoru. Z toho bychom si rozhodně měli vzít příklad!

V letadle bylo k mému překvapení všechno ve španělštině. Celou cestu bylo vidět, jak se v dálce blýská.

V Cartageně jsme sestoupili z letadla na zem a jako stádo pelášili do takové ohrádky kolem letiště, kterou jsme došli až dovnitř.

Když jsem přijela na kamarádčin hostel (doporučuju: http://www.pachamamahostel.co), všichni na mě divně koukali, protože jsem měla svetr, šálu a punčocháče a všichni ostatní byli skoro nazí, a i tak jim bylo vedro. Šla jsem se teda převléct a pak jsme se šly projít do historického centra. Já jako novopečená Bogoťanka jsem se absolutně nemohla smířit s tím, že je tam takové vedro, že tam mají ty malé barevné domečky a že všichni domorodci jsou černí. V minulém článku jsem psala, že docela vypadám jako Kolumbijka. Tak vypadám jako Bogoťanka, rozhodně ne jako Cartageňanka. Můj mozek vůbec nemohl pochopit, že jsem furt ve stejné zemi a že jsem nepřijela třeba na Kubu.

Další podobně velký šok přišel, když jsme ve 2 ráno přišly na Plaza del Reloj. Vešly jsme tam a najednou jsem si všimla, že je tam strašně moc holek. A že jsou oblečený jako na party. Wow, ale ty toho teda ukazují… a ty obří podpatky. No, slečny/paní tam byly pracovně. Já s kamarádkou jsme tam asi 15 minut stály s otevřenou pusou a jenom je pozorovaly. To nebylo úplně příjemné kamarádovi z Venezuely, který prohodil, že hodně z nich je určitě Venezuelanek. My jsme se z toho vůbec nemohly vzpamatovat, protože jich tam mohlo být třeba kolem 100. Některé si v pohodě povídaly s ostatními, pár jich nevypadalo vůbec šťastně. Kolem byly kluby, z nichž některé byly také plné prostitutek.

Na druhý den jsme vyjely autobusem na Ostrov Barú (i když to není ostrov, ale poloostrov). V autobuse nám tam pořád něco prodávali nebo nám zpívali. Autobusák nás měl vyhodit v městě Pasacaballos, kde jsme si měli vzít taxi na tu pláž. Ten nás ale vyhodil už dřív někde neznámo kde, ale byly 2 auta, které nás na pláž dovezly. Že by s nimi byl autobusák domluvený? Opravdu nevím, ale fungovalo to.

Hned, jak jsme vylezli z auta, Kolumbijci se na nás slétli jako mouchy na mango a hrozně nám chtěli pomoct a něco nám prodat.

Všude byl les a bordel, jen přesně kolem pláže byl dlouhatánský pruh plný nádherně bílého písku, malých domečků, restaurací a stánkařů. My se ubytovaly v jednom z malých domečků s tím, že budeme spát na hamace (houpací síti). Elektriku 24/7 měli jen ti, kteří používali solární panely. Jiní (my) mohli elektriku využívat jen v noci. Záchod jsme splachovali flaškou, která se válela v lavoru plném vody. Sprchovali jsme se jedním barelem vody, který jsme si nalili na sprchový barel (byl vysoko a měl kohoutek). Většina restaurací si vařila na ohni. Většina nábytku nebo doplňků byla z plastových flašek, od lavůrku na očistění chodidel od písku po lucerničku na svíčku. Ah… a v našem boxu na věci se nám uhnízdila rodina švábů, které jsme pravidelně budily a lekali se navzájem.

Večer jsme se jeli kouknout na svítící plankton. Nasedli jsme do lodě. Já s kamarádkou jsme chtěly nejlepší místa, tak jsme seděly hned vepředu. Celou dobu nám voda strašně cákala do obličeje, takže jsme vůbec nic neviděly. Najednou Argentinka za námi říká „Hele“ a cáká vodu do lodě. Myslím si něco o mentálním postižení, ale najednou si všimnu, že ty kapičky vody vždycky na chvilku zasvítí, tak jsem začala sahat do vody. No, jako zajímavý to bylo, ale za ty peníze mi to taková sranda nepřišla… Až najednou někdo skočil do vody!!! A to bylo teprve úžasný. Vždycky s každým pohybem se voda rozsvítila a pak zase zhasla. Úplně magický a krásný. I když jsem se furt bála, že mě sní krokodýl nebo že na mě zaútočí plastový pytlík. Pokud někdy budete mít šanci tohle vidět, nepropásněte ji!

Nejde to úplně vysvětlit a fotky ani videa nemám, ale našla jsem tohle video, co to trochu vystihuje. Ale samozřejmě to není takové, jako když jste tam ❤

…pokračování článku zde.

Hola, tentokrát z Kolumbie

Universita Hradec Králové, kterou většina z vás určitě ani nezná (což je škoda, protože je nejlepší), mi umožnila vyjet na stáž na ambasádu v Kolumbii, v Bogotě. Neměla jsem v úmyslu zase rozjet Tuleně, ale jsem si jistá, že v příštích článcích pochopíte, že jsem si to nemohla nechat jen pro sebe.

Bogota

Kolumbie se nachází na rovníku. Tudíž je všude vedro. Kromě Bogoty. Tam dosahují ještě Andy. Tam jsem i já. A kdo mě zná, tuší, že před přihlášením na stáž jsem se do mapy nekoukla a počítala jsem s tropy. Místo toho jsem si musela jít koupit tlustý obrovský ošklivý svetr, ve kterém tu teď sedím na posteli pod peřinou.

To ale není všechno. Víte, jak v ČR máme na zimu, pak docela hezky, pak vedro, pak prší a pak zase zimu? Tohle se v ČR otočí za 365 dní. Bogota tohle zvládne za den. Někdy za hodinu. Mění se to tu neuvěřitelně rychle a člověk tedy nikdy neví, co si má obléknout. Na ulici každý den vidíte člověka v tričku a vedle člověka v péřové bundě a rukavicích.

Bogota se nachází plus mínus ve 2630 metrech. Nejvyšší česká hora má 1600 metrů. Cizinci, kteří na to nejsou zvyklí, jsou ihned unavení, spí a bolí je hlava. Já jsem první dny rozhodně prospala.

bogota mapaBogota je taková tlustá gigantická nudle naplácnutá na hory. Ten pohled z města na ty obří hory je nádherný. I když se mi zdá, že z nějakého záhadného důvody jsou všechny fotky Bogoty ošklivé.

V této nudli bydlí 8 milionu lidí, kteří nemůžou používat metro, protože tu žádné není. Místo toho tu je již desítku let provisorní autobusový systém, o kterém už mám mnoho velmi zábavných historek, o které se ráda podělím v jednom z příštích článků.

Na ulici jsou na každém rohu lidi, kteří prodávají sladkosti a smaženosti. Spolu s nimi je v Bogotě skoro pořád obrovský smog, který je hlavně tvořen výpary autobusů a aut.

Bogota je většinou placka. Díky tomu je tu vidět docela velká kultura jízdních kol. Ty mají ve skoro všech větších ulicích svůj pruh, kde si můžou jezdit vedle aut relativně bezpečně. Většina z nich má helmu. Někteří ji mají na hlavě nezapnutou a někteří přivázanou na kole (během jízdy).

Dá se pít voda z kohoutku (i když Kolumbijky z ambasády pijí balenou a rodina, u které bydlím, pije převařenou vodu). Moje střeva si zatím nestěžují.

V porovnání s Mexikem jsou tu lidé více etnicky namixovaní. Když jsem na ulici a nemluvím, tak by si nikdo nemyslel na první pohled, že z Kolumbie nejsem. V Mexiku bylo mnohem jasnější, že jsem turista.

Nikdo mi nenutí konzumaci drog. Nikdo nechce, abych si drogy strkala do konečníku a převážela je letadle. Koka, která se tu pěstuje, se nerovná kokainu. Z koky se dělá kokain.

Ve své severní části Bogoty se cítím velmi bezpečně. Hodně často tu na ulici vidím policisty (kteří ve mně vyvolávají důvěru na rozdíl od těch mexických), což je příjemné. Lidi mají vytažené mobily a úplně se nebojí, že jim je někdo vezme. Nemělo by se stát, že by na mě někdo vytáhl nůž nebo pistol a něco po mně chtěl. Spíš hrozí normální běžné kapsářství nebo utečení s taškou/kufrem, který má v držení nepozorný vlastník (což paranoidní Tuleň většinou není). Takže se, mámo, přestaň bát.

Na co se těšit v příštích článcích?

Příště už budu vyprávět o svých zážitcích a divnověcech, mezi kterými bude pokec s kluky z Venezuely, pokec s pěknými prostitutkami, nejednou se zmíním o bogotské hromadné dopravě a vysvětlím fungování psí školky a proč byste neměli brát kokain.

Hasta luego!

Jak jsem navštěvovala psychologa

Často, když jsem poslední dobou vyprávěla svým bližním o tom, jak jsem byla u psycholožky, mi bližní se zamyšlením řekli, že by si možná taky mohli zajít. Že by jim to možná taky prospělo. Tak jsem se rozhodla se podělit o můj příběh s širší veřejností a třeba vám změnit k lepšímu kus života.

—————————————————-

Od mala jsem hrozně k psychologovi chtěla, moc mě to zajímalo a vždycky jsem si říkala, že až budu mít sebemenší problém, půjdu. Nakonec to období přišlo. Jenže ten problém nebyl tak malý a zábavný, jak jsem si představovala. A ani jsem si tolik neužívala ty návštěvy a byla bych radši, kdybych nikam nemusela.

Nedalo se s tím ale nic dělat. O Vánocích jsem se šíleně pohádala se svým nejvíc nejlepším mužem na světě, zjistila jsem, že už nemám moc kamarádů, že odstříhávám i rodinu, že nesnáším svoji školu, že špatně odvádím své povinnosti v práci a že už několik měsíců jen sedím doma a koukám na seriály. Ve zkratce: dlouhodobě jsem se necítila šťastná a cítila jsem, že jsem se hrozně změnila. A nechtěla jsem takhle pokračovat dál.

Hodně lidí včetně mé rodiny bylo dost zaskočených. Ptalo se mě, co se děje a jestli je to nutný někam chodit. Tak jsem to vysvětlovala a cítila jsem se mnohem líp s vědomím, že se ta moje psychika bude nějakým způsobem léčena.

Před první schůzkou jsem hodně přemýšlela o tom, co té psycholožce řeknu. Někdy jsem s ní vedla docela dlouhé imaginární rozhovory. Byla jsem hrozně nervózní. Pak to přišlo. První setkání vypadá jako u doktora. Akorát že se psycholog neptá na „Kdy jste měla poslední menstruaci?“, ale na “ Jaký je vztah s vaší matkou?“ a „Jak jste se u toho cítila?“.

Druhá návštěva už byla mnohem intenzivnější. Ptala se mě, jak jsem se měla, co se stalo za tu dobu a co jsme se neviděly. A samozřejmě jak jsem se při jakých situacích cítila, proč jsem co udělala a jak se cítím dneska.

Můj muž říká, že chození k psychologovi je k ničemu. Že je to jen takové povídání, které můžete provozovat i s kamarády a že by měl chodit s psychologovi jen ten, který takové kamarády nemá. Opak je bohužel pravdou. Kamarád z vás nebude tahat všechny detaily, neví, jak přesně se zeptat, je do vašeho života zainteresovaný a často – což nemyslím ve zlém – vás prostě nechce poslouchat hodiny a hodiny mluvit o sobě. Vždycky, když jsem odtamtud odcházela, měla jsem hodně o čem přemýšlet a nad čím pracovat.

Po několika sezeních mi psycholožka řekla, že jsem taková plná energie a že se to vůbec nedá srovnat s tou troskou, co přišla v zimě. A byla to pravda. Postupně jsem se zlepšovala, hodně – HODNĚ – jsem o sobě a o svých činech a pocitech přemýšlela a pomalilinku se zlepšovala. Jednou jsem jí vyprávěla, co se mi dělo. A pak jsme mlčely. A mlčely. Tak jsem se začala trapně smát, jak mi to přišlo trapný. A obě jsme usoudily, že už asi není, o čem si povídat, což byla naše poslední schůzka. V každém případě nesmím si myslet, že mám vyhráno (jak už jsem si myslela tolikrát) a vytrvat, zkoumat se a zlepšovat. Je to běh na strašně dlouhou trať, které se říká život.

Čeho jsem dosáhla?

  •  Mám mnohem klidnější a krásnější vztah se svým mužem
  • Změnila jsem školu, která byla patrně asi hlavním spouštěčem všech těch problémů
  • Začala jsem se bavit zase s více lidmi (neztratila jsem všechny kamarády)
  • Zlepšila si vztah s otcem
  • Začala jsem odvádět lépe svou práci v práci
  • Já sama jsem klidnější, tolik se nestresuju a hystericky nebrečím
  • Napsala jsem článek na blog (haha)

Proč jít k psychologovi?

  • Když se dlouhodobě necítíte dobře. Nemusíte vědět, proč. Psycholog z vás vytáhne i to, co nevíte.

Na co se připravit?

  • Na nepěkná překvapení o vás samých
  • Na pořádnou psychickou dřinu
  • Na hodně přemýšlení
  • Na dlouhé čekání na výsledek

Kolik stojí psycholog?

  • Pokud jste škrt jako já a nevadí vám čekat 2 měsíce na první schůzku, tak to nestojí nic a je to na pojišťovnu. Pokud čekat nechcete, najděte si někoho soukromého, který na pojišťovnu není.

 

Co musíte udělat, aby to bylo úspěšné?

  • Musíte chtít.

Já: „Já se omlouvám, že vám tu plácám takový malý prkotiny…. Určitě máte mnohem důležitější a závažnější pacienty…“

P: „Ne. Nic není prkotina, pokud vám to brání v žití Vašeho normálního života a trápí Vás to. A vy jste šikovná, že to řešíte takhle brzo, když se to ještě může zdát jako prkotina, protože se to dá relativně snadno vyřešit. Když to pak přeroste, je s tím mnohem větší práce a trápíte se víc a dýl.“

Proč chodit darovat krev?

  • Krev darovaniDostanete jídlo a pití
  • Zjistí vám případné nemoci
  • Pěkně si pokecáte se sestřičkami
  • Budete mít krásný pocit z toho, že pomáháte
  • Pomůžete někomu, kdo to potřebuje
  • Dostanete slevu na daních a další výhody
  • A TOHLE VŠECHNO ZADARMO!

Já jsem tuto středu byla darovat po jedenácté. Už od dětství jsem byla trochu úchylná a měla jsem ráda i zubaře i jehly. Tudíž nebylo divu, že jak mi odbil 18 rok, naběhla jsem do FNKV na odběr. Ještě k tomu… moje máma ani moje už sestra darovat nemůžou, takže zachránit svět je na mně! Tímto článkem vás chci navnadit, abyste zachraňovali svět i vy!

Jak to funguje?

Přijdete do nemocnice (já mluvím o FNKV), dáte si kabát do šatny, nandáte návleky a stoupáte do prvního patra, kde si dojdete k okýnku, řeknete své jméno a ukážete občanku. Pokud jdete poprvé, budete muset vyplnit nějaké papíry, asi ukázat kartič

ku pojištěnce a přečíst si nějaká základní pravidla a podmínky (můžete si je prohlédnout i zde). Poté dostanete papír v plastových deskách a kelímek s číslem, s čímž odcházíte na toaletu, kde do kelímku lehce namočíte a doufáte, že ho cestou nevylijete. Přejdete do jiné místnosti, kam položíte kelímek na tácek a sednete si tam, kam vám sestřička řekne.

Sdělíte vaše jméno, natáhnete ruku a párkrát stisknete do pěsti. Mezitím vám sestřička desinfikuje loketní jamku, připraví menší jehlu a odebere malý vzorek krve. Vy poděkujete, tisknete místo vpichu přes buničinu a kráčíte do jídelny, kde si vezmete rohlík a čaj, které konzumujete při vyplňování dotazníku ohledně vašeho zdravotního stavu. Během této doby se vyšetřuje vaše krev a moč, aby se zjistilo, jestli jste pro darování vhodný.

Když dojíte, dopijete a povyplňujete, přesunete se zase zpátky a sednete si do čekárny, kde čekáte na vyvolání vašeho jména a předání dokumentu, který vypovídá o vašem současném stavu. S papírem pak můžete do ordinace za doktorkou. Jak tak o tom přemýšlím, ještě jsem tam nikdy neviděla pracovat žádného muže…

Zalezete si do malé „předsíňky“ a zamknete. Nezapomeňte si před tím rozsvítit… zabráníte tak panickému záchvatu z tmy. Počkáte na vyzvání, otevřete dveře a přejdete do ordinace. Tam se zeptají na jméno, váhu, menstruaci, pokud není něco jasné z vašeho dotazníku, tak si ujasní to, změří tlak a hlavně vyhodnotí výsledky z moči a z krve.

Pokud je všechno v pořádku, vezmete si svoje desky, předáte desky další sestřičce, umyjete si ruku až k předloktí a čekáte na zavolání už na to odběrové místo. Tam překvapivě zase řeknete svoje jméno, vyberete si ruku, do které chcete být píchnutý a lehnete si na lehátko. Pokud máte nízký tlak, budete mít ve druhé ruce kelímek s Kolou nebo kafe. Sestřička zase očistí místo vpichu, vezme si větší jehlu a strčí ji do žíly. Během toho celého se vás ptá, jestli se cítíte v pořádku.

Až krev dokape, pomalinku slezete z lehátka a plížíte se k pokladně. Tam dostanete potvrzení o darování, kapičku jako malou brož a kupón na 70 kč, za který si můžete v jídelně něco koupit. Strčíte si nakoupené dobroty do pusy nebo do tašky a jdete si pro kabát.

Rady

  • Před odběrem by se měl člověk najíst a hrozně moc pít.
  • Rozhodně nemá cenu tam chodit, když se cítíte špatně, protože ty testy to ukážou a pošlou vás domů.
  • Pokud vycestujete, koukněte se předem na stránky (nebo si zavolejte), jestli se na tu zemi nevztahuje pauza.
  • Pokud máte žloutenku typu C nebo 3 ledviny, ani to nezkoušejte!
  • Jinak bezprostředně po odběru je možnost omdlení, což je ten důvod, proč mě cpou kolou a každého se ptají ob minutu, jestli se cítí dobře. Je fajn odpovídat pravdivě a pozorovat se.
  • Po darování byste neměli provozovat sportovní aktivity a nepřetěžovat tu odběrovou ruku. Moje matka – ještě když mohla – si vzala po odběru do ruky tašku s nákupem a strašně se divila, že potom měla obrovskou modřinu po celé ruce. Já vždycky vycházím kopec od odběrového místa přes nemocnici k metru a musím se často zastavovat.

Doufám, že hned první pracovní den všichni vyrazíte darovat!