Samota. Bezmocnost. Strach. Úzkost. Nekonečnost situace. Nemáme to teď lehký. Ani normální žití života není lehké. Teď k tomu normálnímu žití přišla situace, kterou nikdo neznáme. Pro mnohé je to i zásah do rozpočtu či/a změna zaměstnání. Ta se dotkla i mě. Naštěstí k lepšímu, ale i tak jsem po několika letech znovu vyhledala psychoterapii. Vyhodili mě ze zkušebky a v nové práci jsem zase nastoupila do zkušebky, sousedka nad mou ložnicí nás budila často v noci svou souloží, a já už cítila, že jsem nešťastná častěji, než bych chtěla být.
Od konce první vlny už tedy zase chodím k psychologovi. A říkám vám, že byste vy měli taky, a to i když jste se třeba nezbláznili, jako já minule. Jen vidina toho, že si trochu vylepšíte život za to stojí, protože pokud nechcete risknout, že třeba posmrtný život existuje, tak tohle je všechno, co tu máme. A je fajn si to užít, protože víc toho nebude. A když se vzbudíme s pocitem, že už se nemůžeme dočkat jít spát, tak přežíváme a nežijeme.
Už 4 roky mluvím o chození na terapii, kde jen mohu. Teď jsem to vybalila i na online meetingu s kolegy ze svého korporátu, kde většinu ani neznám. Je to takové tabu téma, o kterém se normálně nemluví. Za ty 4 roky se ke mně obrátilo už strašně moc lidí s nějakými otázkami ohledně psychické pomoci a tak vím, že mezi námi „normálními psychicky zdravími lidmi“ je hrozně moc těch, kteří se necítí úplně dobře a nějakou pomoc buď vyhledali nebo o ní přemýšlejí. A to je dobře. Není vůbec za co se stydět! Když se fyzicky necítíme dobře, také vyhledáme pomoc. Proč ji teda nevyhledáváme, když se cítíme špatně psychicky? Stydím se za rýmu? Ne. Stydím se za úzkost? Ano. Proč by tam měl být rozdíl? Život je těžký. Pojďme požádat profesionála, aby nám s ním trochu pomohl!
Pokud by mi někdo začal argumentovat s tím, že taky mileniál si vymýšlí a že v minulosti se to tolik neřešilo, tak má určitě pravdu. V minulosti se psychika tímto způsobem neřešila. Řešila se alkoholem, drogama a sebevraždama. Já hlasuju pro psychologa! Naše generace nechce už jen přežívat. Chce opravdu žít.
Co bylo mé asi největší zjištění? Že si neustále lžeme. Nebo si neumíme své pocity správně vyložit. Nevíme, proč se nějak cítíme. Nebo si myslíme, že víme, ale reálně vůbec to tak není a ten pocit vyplývá úplně z něčeho jiného. Nejsme zvyklí se v našich emocích hrabat a radši se koukneme na 10 dílů seriálu za sebou, abychom to nemuseli řešit. Přijít na ten opravdový důvod je těžké a je dobře, když se na to dívá někdo, kdo vidí ty drobné ukazatele správného důvodu, a dokáže nás k němu pošoupnout. Když už známe ten opravdový důvod, můžeme s tím lépe pracovat a situaci efektivně řešit.
Tady je pár nejčastnějších dotazů nebo pochybností, které slyším, když mě někdo s tímto tématem kontaktuje:
„Psycholog je jen takový člověk, kterému se druhý vypovídá. To se můžu vypovídat i kamarádovi.“
Omyl. Psychoterapie není jen o tom, že mluvíte. Taky dostáváte otázky, které by vás ani vašeho kamaráda nenapadly. Profesionál také dokáže odhadnout, proč se jak chováte a někdy třeba řekne i věci, které se vám nelíbí, ale někdy jsou pravdivé. Před ním se také narozdíl od kamaráda nemusíte nijak přetvařovat.
„Je to drahý. Na to nemám.“
V Česku máme dva druhy – jeden je pro samoplátce a druhý je placen pojišťovnou. Na pojišťovnu se dají najít i dobří. Často je jen čekací doba na první objednání dlouhá. Já měla ale svého stávajícího do týdne od prvního zavolání a objednání.
„Chtěl bych k někomu chodit, ale nevím, jak na to.“
Minule jsem šla na psycho kliniku na doporučení, tentokrát jsem do googlu zadala „psycholog na pojišťovnu“ a moje místo bydliště, abych to neměla daleko. Vyběhla na mě nějaká neznámá jména, tak jsem je vygooglila, našla pár recenzí a vybrala si z toho 2, co se mi nejvíc líbili. První paní řekla, že na mě nemá místo, a druhý mě objednal hned za týden. K tomu od té doby chodím. Není to taková věda. I mě překvapilo, jak to bylo snadný.
„Teď se stejně nemůžu s nikým vidět kvůli koroně“
Už pár měsíců mám tvoje terapie po skypeu. Připojení dobré, obraz taky a ještě si nemusím oblékat kabát a chodit do toxického světa! Pokud nemáte doma klid, jde to i jen po telefonu, kdy se třeba jdete projít ven a během toho probíráte svůj život.
„Proč bych to měl dělat?“
Čím větší pořádek máte v sobě samém, tím lépe a objektivněji dokážete vycházet s ostatními. Třeba už sebou nenecháte tolik zametat nebo budete moct efektivněji pomáhat ostatním, když se nebudete užívat sami sebou. Jak říká můj psycholog: „Když neumíte vycházet se sebou, jak můžete vycházet s ostaními“. A jak říká RuPaul: „Když nemilujete sebe, jak sakra můžete milovat něoho jinýho?“ Can I get an amen up in here?
„Jak se u toho budu cítit?“
To záleží na každém jednotlivci. A na tématu. Někdy jsem smutná, někdy veselá, někdy dotčená, že o mně psycholog zjistil věci, které jsem před sebou skrývala nebo si je nepřipouštěla. Hrabat se v sobě není úplně procházka růžových sadem, ale má to výsledky.
„Jak dlouho musím chodit, abych byl v pohodě?“
Záleží, co chcete dokázat. Minule jsem asi po 5 měsících řekla, že už to zvládnu a přestala jsem chodit. Teď nic ale konkrétního na vyřešení nemám a popravdě si myslím, že by mi úplně nevadilo chodit dlouhé roky a pomalinku řešit ty svoje problémy a pocity. Protože když bych třeba vyřešila to, co řeším teď, tak přijdou nové věci a nové starosti a je fajn mít někoho, kdo vám s tím pomůže. Kdo si myslí, že za měsíc bude mít všechno vyřešený, bude nepříjemně překvapen.
„Jak často bych měl chodit?“
Já chodím jednou za 14 dní. To je asi maximální doba. Nejčastější frekvence je asi 1x týdně. Já když vím, že to budu mít těžký, požádám ho o 1x týdně místo 1x za 14 dní.
Vidím tam dost pozitiv. Proč to teda nezkusit? Za zkoušku nic nedám a teď můžu opravdu jen získat.
Budu ráda, když mi třeba napíšete do komentářů váš názor či zkušenost a podpoříte tak ty, kteří ještě váhají nebo si nejsou jisti. Předělala jsem systém psaní komentářů, tak by to mělo jít bez přihlášení.
Vzhledem k tomu, že bydlíme s Ježíškem v bytě, nemáme zahradu ani místo poblíž bez lidí, po dvou měsících v korona-bytě jsme si řekli, že vyjedeme někam pryč. Hotely stále nefungují, tak jsem zvolila apartmán na airbnb. Moc jsem chtěla do Poděbrad; jsou blízko, jsou malý a jsou hezký. Napsala jsem ženě z apartmánu, že bychom moc chtěli poznat Poděbrady a vypadnout z Prahy a za týden jsme nasedali do vlaku Českých drah.
Fotoalbum je udělané. Koupelnu jsem uklidila. Přestěhovala jsem avokádo, aby mohla kočka kultivovaněji jíst trávu. No. Co bych tak mohla ještě udělat, abych se vyhnula produktivnímu a vyčeprávajícímu úkolu, co mě tu čeká?
Jediný kočičí tuleň na světe 